Spousta velkých věcí začíná nevinně a právě nevinným přikývnutím a slovy „tak jo“ jsem se dostal na svůj první „Rádcák.“ První, ale jistě ne poslední!

Sám jsem jel na kurz s tím, že už jsem o něm slyšel mnohé a na podobných akcích jsem už několikrát byl. Hned připojím dvě zkušenosti, které jsem si odnesl. Zaprvé, ať uslyšíte, nebo přečtete cokoli, tak vás na kurz nepřipraví NIC a zadruhé, jestli si myslíte, že jste na podobné akci byli, tak se setsakramentsky pletete.

Celá akce, jak to tak bývá, začala nevinně. Účastníci ve dvou týmech si ze svých středů vybrali křehké hraběnky, ty se náležitě ustrojily. A tam pro začátek skončila legrace. Nebo vlastně teprve začala!

Další nová zkušenost: Liberecký kraj je krásný, zvláště na podzim, ale když nesete svou drahou šlechtičnu 6-7 hodin na nosítkách, moc si jeho krás neužijete. Zato zjistíte, že když táhnete s ostatními za jeden provaz (tedy, táhnete jedny nosítka), není nic, co byste nezvládli.

Díky hraběnkám, které (se) neváhaly pro své poddané obětovat, byl první večer zakončen slavnostně, v duchu konce 19. století, v dobových kostýmech, s hostinou a tancem v nádherné vile, kde jsme byli ubytováni.

Skok z 19. století do nepříliš vzdálené budoucnosti nás čekal hned další ráno, „OdTedPovoledaJenOnlineKomunikace“ hlásala SMS na dobré ráno s dalšími instrukcemi. Komunikační technologie jsou skvělé, usnadňují nám život, ale po začátku prvního dne jsem si jist, že nikdy, NIKDY nenahradí osobní setkání.

Třešnička na dortu měla teprve přijít. Začala příběhem z knihy Karpatské hry. Už z příběhu bylo jasné, co se bude dít. Dnes budeme spát venku, dnes budeme každý sám se sebou, dopisním papírem a obálkou. Dopis, který jsme ten večer psali sami sobě, dostaneme za rok a mnoho z nás už nebude vědět, co jsme si v něm psali.

Dále jsme se měli šanci vžít se do role vyslýchaných vězňů a zauvažovat, jestli se fér přístup opravdu vyplatí, nebo je lepší druhému bodnout nůž do zad, což byla lehčí aktivita, protože na páteční odpoledne nás čekal rogaining, obdoba přespolního běhu. Pro některé to bylo příjemné odpoledne s výletem, nebo procházkou po okolí, já si sáhl na dno a možná ještě hlouběji. Za což děkuji.

Děkuji i za možnost si odpočinout na wellness večeru – vila se změnila v pětihvězdičkový hotel s vířivkou, masážemi, relaxační zónou, saunou a spoustou dalších vymožeností.

 Na druhou stranu asi málokdo z účastníků bude posílat MMS s obrázky, protože datový přenos není taková legrace, jak vypadá na obrazovce a když musí každý pixel někdo vzít a přenést a pak obrázek opět složit, dá to dost práce. Možná proto došlo i na vzbouření strojů a takřka zánik světa a nebýt statečných, rychlých a hlavně důvtipných jednotek vydávajících se do zóny ovládané stroji, dnes byste si ani vy tuto reflexi nepřečetli.

Mílovými kroky se blížil kurz ke svému konci a na sobotní večer si pro nás lektoři připravili futuristicko-halloweenskou party, která se pozvolna přesunula k našim pravěkým předkům do jeskyně v lesích se zpěvem, ohněm a krásnou atmosférou, ale to nejlepší si stále nechávám na konec. Neděli.

Přijde Vám, že byl program nabitý? Byl. Přesto jsme v dvouhodinových blocích, v průběhu kurzu, tedy celkem v osmi hodinách + osobním volnu stihli napsat, secvičit, vytvořit kulisy a propagovat divadelní hru s názvem „Paradoxy virtuálního světa“ (nebo tak nějak).

Úplný závěr tedy patřil divadlu Permonium a premi-derniéře hry, potlesk, úklona a odcházíme ze scény.

Nevinným přikývnutím a slovy „tak jo“ jsem se dostal na svůj první „Rádcák.“ První, ale jistě ne poslední!

Roman Vantuch a Stanislav Prais, TOM 4302-Sirius